Ještě, že už je večer. Dnešek byl od rána naprosto k ničemu. Bylo mi hrozně smutno. Dobře uznávám, mohla za to jeho smska, kteou jsme si včera už nepřečetla. Nechápu jak jí může tak slepě milovat, tak dlouho. Ne dobře to chápu... Spíš mi neleze do halvy jak se může po 7 letech ještě litovat.... Copak to nechápe? Musí to prostě pustit!
A Alice už mi taky leze na nervy. Dneska jsme za ní šla, jen ak si popovídat a prostě normálka. Byla s ní ta Katka nebo jaks e jmenuje... Ano žárlím a poprvé za naše přátelství poznávám. Musela jsme být slepá, když jsem neviděla jak moc je ta dívka sobecká. Panebože vždyť ona vážně nemyslí na nic jiného než na sebe.
Mrzí mě to. Všechno.
Ale pomlau mě začíná bolet ta jeho slepota. Já vím, že když člověk miluje, dokáže omluvit jakoukoli chybu. Vždyť já to u něj dělm taky. Ale já jsme alespoň rozpoznat, kdy se chová ako idiot. Zatímco on.... Alice prostě dělá vždycky všechno správně.
Jestli se brzo něco nestane, něco nezmění, nebo já nevím... zblázním se z toho.