Kde začít...? Snad u Alice. Myslím, že jí to už nikdy neřekne. Nechal to na mě, jako spoustu jiných věcí. Řekl, že už na to nemá nervy, ať si jí to klidně řeknu já. To je fak odvaha. Jenomže tohle mi řekl až den po tom, co já se s ní kvůli němu pohádala. Dneska už je to zase v pořádku. Ale bojíms e, že to nebude hned tak v pohodě. Je to až zvláštní, ale tenhle problém mi přijde, jakoby na míle vzdálený a přitom je to sotva den, co to bylo to nejdůležitější v jeho životě, či-li i v mém.
Vyskytla se tu ještě Rosalie. Nemůžu popřít, že na ni žárlím. Jak by ne. On jí neustále píše, zve do čajovny a o víkendu u ní i spí. Ale zároveň vím, že on u ní nemá žádnou šanci a tak mě to vlastně tak nějak netrápí/trápí.
Tak co mi je? Zdají se mi sny. Sny o něm. O něm a o mě. A vždycky je to tak živé a tak.. krásné. Stahuje mě to zpátky na dno. Už zase se neudržím, abych mu nenapsala, už zase se špatně ovládám. Musím s tím začít něco dělat. Jedinou možností jak mu ukázat, kdo jsem, je přestat se o něj zajímat. Sice mi to moc nešlo ani dřív, ale bylo to lepší než teď.
Zrovna v tuhle chvíli přemýšlím jestli mu napíšu nebo nenapíšu.
Hmm, jo.. Zrovna jsme mu napsala.
Nechci po něm přeci tolik, když si přeju, aby mě bral jako každou jinou holku, že ne?
Nebo ano?... Nebylo to, to co jsem chtěla? Nebýt jen jako všechny ostatní. A čím jsme se stala? Nejsem ani to ani ono.
Obávám se, že nastane období depresí. Opět. Tentokrát to ale bude horší, protože to na mě nikdo nesmí poznat.
Hey there, You have done a great job. I'll definitely digg it and personally recommend to baafbdbedbfdabkd