Můj.... Můj?
14. ledna 2012 v 19:02
|
Dopisy Příteli.
Byl jsi vlastně někdy můj? Začnu znovu...
Můj drahý ztracený příteli... Dlouho jsem se neozvala. Neppředpokládala sem, že by se mé srdce ještě někdy dokázalo tak ponížit a znovu ti napsat dopis. Mělo by mi nejspíš připadat, že už jsou to věky, cos mě naposled držel v náruči, utěšoval moji neklidnou duši a roztěkané myšlenky. A já zatím cítím jakoby to bylo včera.
Nenávidím tě. Nenávidím tě proto, že nezáleží na tom, kdo se ukrývá za tvým jménem. Nenávidím to, co představuješ.
Chtěla jsem nový mobil
21. srpna 2010 v 20:54
Někdy věci prostě nejdou ani trochu tak, jak by si člověk přál. A navzdory tomu jak velké úsilí vynaloží k tomu, aby všechno šlo jako po drátkách..... nejde, prostě to nejde. Bez ohledu na věk nebo závažnost situace. Víte, když jsme byla mladší, mylslea jsem, že až mi bude 18, až dosáhnu té pomyslné hranice dospělosti a samostanosti, budu na věci pohlížet poněkud víc racionálně. Omyl. Akorát už netoužím po předražené barbie od matella nebo kapesním počítači za 20 000 Kč..... Mám jiné nedosžitelné věci po kterých toužím. Jistota.... Přátelé.... Láska..... Štěstí.... Zdraví....
Kdyby mi tak mohla narůst křídla a já mohla prostě jen odletět, dát nějaký smysl tomu pádu.
ŠVESTKY
15. srpna 2010 v 20:12
|
Dopisy Příteli.
Je to všechno tak jiné, než to bývalo. Jakoby všechno mizelo pryč. Život protéká mezi prsty a já
jakobych se ho snažila chytit, ještě na chvíli zůstat, tím kým sem byla. Slepě zachytávám střípky minulosti, zatímco se mi srdce zaplňuje novými. A já na tebe přesto nechci zapomenout, na nic z toho všeho. To co jsem, si ze mě udělal ty. Je to tak, je to tak..... Stalo se toho tolik. Už zrají švestky, všimnul sis. Rok utekl jako voda..... jeden, dva, tři...... co bude za 10 za 20 let?......
Máme jednu jistotu, ty švestky budou zase zrát.
Můj....
7. srpna 2010 v 22:40
|
Dopisy Příteli.
Dlouho jsme se neslyšeli................... Víš říká se, že život nemůže být jako film nebo kniha. Také se říká, že v životě ti nikdy na pozadí nebude hrát hudba. A já jí přesto pořád slyším. Tolik přenádherných melodíí. Když padá déšť, všude šustí deštníky a zpívá listí z parků a vzdálených lesů. Když najednou všechno ztichne, zpomalí.
Někdy by to měl zkusit každý. I ty. Zastavit se a jen poslouchat. Zvuk vlastního života. Nekonečně krásnou symfonii běžných dnů, událostí, momentů......
Víš..... dlouho jsme se neslyšeli. Nejspíš proto, jak zní tvá píseň. Pořád slyším ty střídající se krátké a dlouhé úhozy do klavíru. To podle toho jak rychle mi zrovna bije srdce...... Když na tebe myslím nenávidím tě, ale když tě slyším, miluji tě.
Miluju tě za to, co děláš s mým srdcem a nenávidím tě za to, že neexistuješ.
Afrodita
8. prosince 2009 v 18:10
Afrodita, krásná žena.
Nepolíbena.
Rty vtisklé cigaretovému papíru,
Píseň a melodie klavíru.
Tíha společného bytí,
nese luční kvítí.
V očích sůl,
v srdci kůl.
Kolem prázdno, samota
nevděčná je robota.
Starý otřepaný vtip,
samotné jí bude líp.
Afrodita krásná žena,
navždy bude sama.
Ahoj P
6. prosince 2009 v 19:46
|
Dopisy Příteli.
Bylo to zvláštní. Dívat se na tebe. Pozorovat tě aniž bys věděl, že se dívám... Jak se usmíváš, mluvíš, dotýkáš jiných... Vzpomínám, poslední dobou hodně, jaké to bylo. Vzpomínám i na budoucnost, jaké by to mohlo být. Různé věci vidím různě, ale převážně všechno jinak.
Jsem trochu zmatená.
Nebolí to. Jen je to jiné.
Já vím, ty bys mě neopustil.... Jen tu prostě nejsi.
S láskou, navždy a marně čekající.
Osmikráska
23. listopadu 2009 v 18:10
|
Pok(l)us o poezii
Tvé oči,
Země se točí.
Slzy kanou po lících,
zbylo tu světlo po svících.
Osmá kráska, má láska,
jediná osmikráska.
Supernova, nová,
tak snová.
Osmý div světa,
stačí jedna věta.
Hvězda, co oblohou se řítí.
A přesto tak drobné kvítí.
Jsi moje krásná, nezkušenná.
Moje malá žena.
Smysl
22. listopadu 2009 v 11:49
Tak nějak tápu ve tmě kolem sebe. A říkám si má to ještě vůbec smysl?
Strašák
21. listopadu 2009 v 16:52
|
Pok(l)us o poezii
Ve starém divadle na střeše
strašák se směje se.
Na starých parketách,
herec dostal strach.
Že z života mizi,
že v téhle krizi ztratí svou vizi.
Publikum sedí,
.......hledí.
A pak se můza ztrácí, kostým vrací.
Herec člověkem a zase v práci.
Milý P
14. listopadu 2009 v 21:31
|
Dopisy Příteli.
Milý... Milý... Nejmilejší.
Už pár minut zírám na blikající kurzor na monitoru a přemýšlím, jak to napsat.
Včera jsme konečně měli chvíli jen pro nás. Bylo úžasné mít tě u sebe. Smět tě pohladit po vlasech, cítit tvé ruce kolem svého pasu, tvé rty na těch svých. Po tak dlouhé době zase BÝT spolu. A tys mě nezklamal. Byls milý, pozorný a něžný.
Bála jsem se, že ráno bude takové jako je vždy po noci strávené s tebou. Osamocené, prázdné, tiché, bez tebe.... Ale dnešek byl jiný. Dneska jsme si byla jistá, že mě neopustíš.
Zde hledá